Název

Pohřeb pana Stanislava Liškutína

Popis

Dne 30. 6. 2021 ve večerních hodinách odešel do Pánova domu ve věku 91 let pan Stanislav Liškutín.
Pohřeb dlouholetého varhaníka pana Stanislava Liškutína se konal v sobotu 10. července 2021 ve farním kostele v Dolních Kounicích.
Životopis Stanislava Liškutína

Stanislav Liškutín se narodil 7. března 1930 v Bedřichovicích u Brna. Ve dvou letech se mu narodil bratr Josef, který ale v roce 1949 zemřel na zánět mozkových blan.
Základní školu navštěvoval ve Šlapanicích. Od dětství byl ministrantem ve šlapanickém farním kostele. Byl členem sdružení ministrantů „Legio angelica“ a také členem Mariánské družiny mužů a jinochů.

Od září 1944 se v brněnské Vaňkovce učil modelářem. Po válce 1946 – 1949 se vyučil v Čs. Zbrojovce Brno elektromechanikem. 1955-1959 studoval čtyřletou průmyslovou školu elektrotechnickou.

Po škole pracoval v projekční kanceláři v pobočce Elektroporcelán Louny v Brně, která byla později převedena pod Přerovské strojírny Brno. Často jezdíval na služební cesty i do zahraničí, ale pouze ve východním bloku.

Od r. 1950 hrál ve farním kostele ve Šlapanicích, na varhany. Pod vedením varhaníka Miroslava Šafránka, otce herečky Libuše Šafránkové, procvičoval harmonii, zpěvní intonaci i dirigování. Spolupracoval se smíšeným sborem a zúčastňoval se nacvičování slavnostních vánočních a velikonočních zpěvů i s hudbou. Hrával i v místním ochotnickém divadle.

Do Moravských Bránic se přiženil v srpnu 1960. Vzal si Jitku Klimešovou, se kterou prožili plných 58 let. Založili rodinu a narodili se jim dvě dcery a jeden syn. Až do posledních chvil se těšil z rodiny vnučky a čtyř pravnoučat. Měl velkou radost, protože víra, podle které žil a kterou se snažil se svou manželkou předat své rodině, přetrvává i nadále.

Byl činný v několika organizacích v obci Moravské Bránice a především ve farnosti Dolní Kounice.

Koncem šedesátých let, začal cvičit před hlavními svátky a poutí smíšený sbor, ke kterému se přidávali někteří další zpěváci i hudebníci. Tuto službu ukončil až o velikonocích v roce 2019 v 89 letech. K Boží oslavě zkomponoval spoustu písní. Skladby a písně hrával doma v obyváku na elektronické varhany až do začátku června tohoto roku.

Rád se díval na poučné filmy, soutěže, vtipné pořady. Důležitá byla pro něho modlitba růžence i breviáře, poslední roky sledování mše sv. v televizi a také přijímání Eucharistie. Týden před svým odchodem na věčnost přijal svátost pomazání nemocných a v den odchodu Viatikum – Eucharistii na cestu.
Byl člověkem vyrovnaným, naplněným pokojem a jemným humorem. Byl činný: psal řadu let články s různými zajímavostmi do Dolnokounického zpravodaje, napsal knihu o Vinařství, zajímal se o historické události místa, kde žil.
Před pár dny jako reakci na smuteční oznámení, napsal jeho spolužák z průmyslovky:
„ Měl jsem jej velmi rád a byl mi vždy příkladem velmi hodného a velmi charakterního muže s velkými vědomosti nejen z oblasti techniky avšak i z oblasti humanistické, hudební a církevní.
Sešel jsem se s ním již v prvním ročníku průmyslovky. Byl o celých deset let starší než já, který jsem na průmyslovku přišel hned po základní škole, zatím co Stanislav toho stačil již mnoho zažít a naučit se. Byl velmi nadaný a patřil mezi nejlepší žáky. Nebyl to však jenom jeho prospěch, kterým si zasloužil velkou úctu spolužáků i učitelů. Byla to hlavně jeho vyrovnanost, lidská dobrota a pevný charakter, které byly obdivovány a ctěny.

V posledních letech jsme se setkávali na třídních srazech, když jsem rád přijížděl po mnoha letech života ve Švédsku zpět do Brna abych se sešel se svou rodinou a přátelyi.
Na posledním srazu jsme si se Stanislavem velmi dobře popovídali když se tam Stanislav dostavil, o něco opožděně po své přednášce v technickém klubu. Obdivoval jsem jeho energii, kterou si zachoval a jeho elán. Hrál pořád ještě na varhany a jezdil v autě. Velmi jsem doufal, že se s ním opět v létě setkám a budeme moci pokračovat v rozmluvě... K tomu už však bohužel nedojde.
Stanislav zůstane v mých myšlenkách jako příklad vhodný k následování pokud se týče lidské dobroty, charakteru a oddanosti své víře.“ (konec citace)

Dědeček sepsal asi 8 dílů posbíraných myšlenek, které používal na kostelní nástěnky i při rozhovorech s druhými lidmi. Naposledy měl v rukou 4. díl, který zůstal otevřený na stránce, kde byla napsána myšlenka sv. Terezie: „Nejjistější je nechtít nic jiného, než co chce Bůh, který nás zná lépe a miluje nás více, než my sami sebe. Odevzdejme se tedy do jeho rukou, aby se na nás vyplnila jeho vůle. Setrváme-li vždy při tomto odevzdání se, nikdy nezabloudíme.“
Dědeček se odevzdával do Božích rukou během svého života i v poslední 3 týdny, kdy mu rapidně ubývalo sil. Poslední den se loučil takto: „Ahoj a s Bohem.“
V neděli jsme četli při liturgii modlitbu :
„naplň nás radostí z vykoupení a dej, ať tato naše radost dozraje v radost věčnou.“
To ti přejeme z celého srdce. Dědečku, odevzdáváme tě do Boží lásky. Díky za veškeré dobro, které jsi zasel ve svém životě a těšíme se někdy na shledanou.
Justina Hanáková, vnučka

Nastavení